ÚVODEM…

Švédsko pro mě bylo dlouhou dobu zemí, kterou jsem znal hlavně z florbalu. Když jsem se sem před rokem podíval poprvé, neviděl jsem prakticky nic jiného než sportovní halu a město Göteborg. Tentokrát jsem si ale řekl, že to změním.

Všechno začalo ve Falunu na mezinárodním florbalovém turnaji. Po jeho skončení jsme s kamarádem Fandou vydali se na roadtrip, který nás zavedl od sportovních hal až za polární kruh.

Na papíře jednoduchý plán.

V realitě?

Nekonečné silnice mezi lesy, sobi postávající u krajnice, několik majestátních losů, bílé noci, kdy se ani o půlnoci pořádně nesetmí, ubytování s tetičkou v suterénu, legendární pokus otevřít konzervu se surströmmingem, ztracená ponožka, hledání adaptéru k MacBooku, švédská „trudnomyslnost“ při poslechu Cimrmanů a spousta kilometrů, během kterých jsme často vůbec netušili, kam pojedeme dál.

A stejně bych neměnil.

Protože právě tohle dělá roadtrip roadtripem. Ne dokonale naplánovaná trasa, ale spontánní odbočky, náhodně objevená místa, rozhovory v autě, smích nad vlastními přešlapy a okamžiky, kdy člověk jen stojí uprostřed švédské divočiny a říká si, jak je ten svět vlastně obrovský.

V tomhle článku vás vezmu den po dni od odletu z Prahy přes florbalový turnaj ve Falunu až na samotný sever Švédska za polární kruh. Společně navštívíme mohutné peřeje Storforsen, historickou Gamla Uppsalu, High Coast Bridge, klidné přístavy na pobřeží Baltského moře i místa, která jsme objevili úplnou náhodou.

Tak si udělej kafe nebo něco dobrého k pití, pohodlně se usaď a pojď se mnou na další cestu.

DEN 1 – Cesta do Švédska

Po roce jsem měl opět možnost vyrazit s Black Angels do Švédska na turnaj. A protože mě napadlo spojit pracovní část s dovolenou, rozhodl jsem se nezůstat jen u florbalu a po skončení turnaje si udělat menší roadtrip po Švédsku. V klubu s tím souhlasili, a tak jsem klasicky přibral svého cestovatelského parťáka Fandu.

Dne 13. května 2026 jsme kolem půl osmé ráno vyrazili směr letiště. Cesta proběhla bez větších komplikací a překvapivě i bez kolon, takže jsme si ještě stihli udělat krátkou zastávku na benzínce kousek od letiště. Na letiště jsme dorazili krátce po desáté hodině a vzhledem k tomu, že letadlo odlétalo až v 11:55, měli jsme času víc než dost.

Po příchodu na letiště jsme zamířili k bezpečnostní kontrole, na kterou jsem byl docela zvědavý. Letiště totiž zavedlo nové skenery a člověk už nemusí vytahovat elektroniku ani další věci z batohu. Pro fotografa, který běžně končí s několika přepravkami vybavení vedle sebe, je to obrovská úleva. Všechno prošlo bez problémů, jen si mě slečna vytáhla na namátkovou kontrolu na drogy. Ještě že jsem si tentokrát schválně vzal jinou tašku než obvykle. A stejně nic.

Po kontrole jsme se šli podívat, odkud nám letí spoj, a následně zamířili na něco k jídlu. Posilněni obědem jsme nastoupili do letadla, které nakonec nabralo asi půlhodinové zpoždění. Vzlet byl poměrně zajímavý, protože kvůli silnému větru s letadlem docela otřásalo. Podobné to bylo i při přistání. Jinak ale let probíhal v klidu. Já koukal na seriál Přátelé a Fanda si četl.

Po příletu začalo hledání autopůjčovny. Ta se nenacházela přímo na letišti, ale zhruba dva a půl kilometru daleko. A tady přišel první menší fail výpravy. Navigace nás neustále vedla po silnici, i když jsme měli nastavenou trasu pro pěší. Nakonec jsme skončili někde u výjezdu z parkoviště pro taxíky a začali přemýšlet, kudy dál.

Rozhodl jsem se objednat Bolt, ale ještě než přijel, oslovil nás místní taxikář. Vysvětlil nám, že v téhle části letiště bývá přes aplikace problém najít správné místo vyzvednutí, a nabídl nám odvoz za lepší cenu. Původní Bolt měl stát 299 SEK, zatímco taxikář nás odvezl za 230 SEK. Nakonec měl pravdu a ještě jsme ušetřili.

V autopůjčovně proběhla klasika papírování, kauce a převzetí auta. Kupodivu se mi tentokrát podařilo bez problémů zaplatit kauci kreditní kartou, což mě docela mile překvapilo. Pak už zbývalo jen počkat na přistavení auta.

Musím říct, že víc omlácené auto jsem snad ještě nikdy půjčené nedostal. Naštěstí všechny šrámy byly zaznamenané v dokumentaci půjčovny, takže nebylo co řešit.

Pak už jsme konečně vyrazili směr Falun.

Po cestě jsme se zastavili v Uppsale, kde jsme koupili nějaké pití, snacky a samozřejmě i koprové chipsy. Potom už následovala cesta švédskou krajinou směrem k našemu prvnímu ubytování. Prakticky celou dobu pršelo, ale i tak jsme stihli zahlédnout prvního losa.

Zatím na nás Švédsko působilo trochu zvláštně. Místy jsme si připadali spíš jako někde v Americe. Široké silnice, velké obchodní zóny a dlouhé vzdálenosti mezi jednotlivými místy. Byli jsme zvědaví, jak se tenhle první dojem bude v dalších dnech měnit.

Večer jsme dorazili na ubytování, kde nás přivítala velmi milá majitelka se svým přítelem. Bydleli jsme v pokoji přímo v jejich domě, se sdílenou koupelnou a kuchyní. Součástí domácnosti byla i kočka, které jsem okamžitě začal říkat skandinávský Mikeš.

Po ubytování a rychlé večeři jsme si ještě pustili fotbal a pak už unaveni po celém dni zalezli do postele.

DEN 2 – První den turnaje

Druhý den jsme se vstáváním nijak nespěchali a dopřáli si trochu delší ráno. Mezitím jsem čekal na zprávu, kdy přibližně dorazí výprava Black Angels, která cestovala autobusem z Česka.

Nakonec byl příjezd naplánován na poledne, a tak jsme se s Fandou asi o půl hodiny dříve vydali k hale. Cestou jsem si chtěl ověřit, jak funguje parkování, a mile mě překvapilo, že se zde používá aplikace EasyPark stejně jako u nás. O jednu starost méně.

Po příjezdu nastala klasická otázka, kam přesně autobus dorazí. Po vzájemné domluvě jsme místo určili, jenže autobus nakonec zastavil o kus dál. A tím padl můj plán na perfektní záběr přijíždějící výpravy.

Přivítal jsem se s vedoucími, udělal několik prvních fotografií a hráči se vydali na ubytování. Protože do prvního zápasu zbývalo ještě přibližně dvě a půl hodiny, vrátil jsem se také na naše ubytování.

Po prvním zápase jsem vyzvedl Fandu a společně jsme vyrazili dokoupit zásoby vody a dalších nezbytností. Po návratu jsem stihl upravit první várku fotografií a připravit je k odeslání.

Zbytek dne už se nesl v klasickém turnajovém rytmu. Následovaly ještě dva večerní zápasy a kromě focení se nic zásadního neudálo.

Fanda mezitím zůstával převážně na ubytování. Původně měl v plánu začít trochu prozkoumávat okolí, ale vzhledem k tomu, že venku prakticky celý den docela vydatně pršelo, se mu upřímně vůbec nedivím.

Po návratu z haly mě čekala druhá várka úprav fotografií, záloha dat a příprava techniky na další den.

Pak už zbývalo jen dobít baterky, připravit vybavení a jít spát.

DEN 3 – První průzkum Falunu a turnaj v plném proudu

Druhý den turnaje začal poměrně brzy. Už v osm hodin ráno hráli junioři svůj první zápas, takže vstávání bylo po předchozím dni docela náročné.

Pak už ale následoval klasický turnajový režim hromada zápasů, emocí, focení a neustálého přebíhání mezi jednotlivými hřišti v obrovské hale, kde se celý turnaj odehrával.

Během jedné delší pauzy mezi zápasy jsem se zastavil pro Fandu na ubytování a rozhodli jsme se na chvíli vypadnout z haly a podívat se do centra Falunu. Konkrétně jsme zamířili na náměstí Stora Torget.

Musím ale přiznat, že jsem byl trochu zklamaný. Na náměstí totiž zrovna probíhala pouť, která podle mě místu trochu ubrala na atmosféře. I tak se mi ale podařilo natočit jeden povedený hyperlapse místního kostela.

Potom jsme se prošli podél řeky, chvíli si užívali změnu prostředí a následně se vrátili zpátky k autu.

Protože jsem nechtěl, aby Fanda trávil celý pobyt jen na ubytování, vzal jsem ho odpoledne i do haly, aby si nasál atmosféru turnaje.

Bohužel první zápas, který viděl, skončil pro Black Angels debaklem 0:8, takže jako úvod do švédského florbalu to nebyla úplně ideální reklama.

Naštěstí jsme pak stihli ještě jeden zápas, ve kterém Black Angels vyhráli 4:1, takže si nakonec spravil chuť.

Poté jsem ho odvezl zpátky na ubytování a já se vrátil ke své klasické turnajové rutině. Mezi zápasy jsem upravoval fotografie, dobíjel baterie a připravoval techniku na večer.

Den zakončil ještě jeden večerní zápas a po jeho skončení jsem zamířil zpátky na ubytování.

Tam mě čekala rychlá sprcha a zasloužený spánek před dalším dnem turnaje.

DEN 4 – První play-off a švédské počasí připomínající Skotsko

Třetí den turnaje už začalo jít do tuhého. Dopoledne se dohrávaly poslední zápasy ve skupinách a zároveň začínalo první play-off.

Skvělý turnaj zatím hráli starší žáci Black Angels, kterým se povedlo vyhrát svoji skupinu a zajistit si tak přímý postup do nedělního semifinále. Díky tomu mohli zbytek dne věnovat hlavně regeneraci a podpoře ostatních týmů, které musely do vyřazovacích bojů už během soboty.

A pokud si to dobře vybavuji, myslím, že se nakonec podařilo postoupit všem týmům.

Jedinou nepříjemností dne bylo zranění jednoho z hráčů dorostu během posledního skupinového zápasu. Naštěstí ale po ošetření v místní nemocnici bylo všechno v pořádku.

Po celém dni jsme večer s Fandou vyrazili do místního McDonaldu, kde jsme si znovu uvědomili, jak neuvěřitelně rychle se tady dokáže měnit počasí.

Do McDonaldu jsme totiž přicházeli za celkem pěkného polojasna… a jakmile jsme vyšli ven, začínal totální liják.

A aby toho nebylo málo, po rychlém nákupu v obchodě už venku bylo zase jen zataženo, jako by se nic nestalo.

Místy si tu fakt začínám připadat trochu jako ve Skotsku.

Po návratu na ubytování mě ještě čekala poslední várka fotek z celého dne. Rychlé třídění, úpravy, záloha dat a klasické noční nabíjení všeho, co má alespoň nějaký kabel.

Pak už jsem pomalu ulehal do postele s vidinou posledního dne turnaje. A zároveň s pocitem, že se celá cesta začne brzy překlapovat do úplně jiné části.

Florbalový turnaj se pomalu chýlil ke konci a před námi bylo něco nového — několik dalších dní strávených objevováním dalších koutů Švédska.

DEN 5 – Zlatá tečka za turnajem a cesta na seve

Poslední den turnaje začal trochu netradičně společnou snídaní s našimi hostiteli, u kterých jsme během pobytu bydleli.

A musím říct, že to nakonec bylo mnohem zajímavější ráno, než jsme čekali.

Postupně jsme se dozvěděli spoustu věcí z obou stran. Paní domácí pochází původně z Argentiny, ale už delší dobu žije ve Švédsku a podniká právě v oblasti ubytovacích služeb. Než se do toho pustila naplno, pracovala na různých pozicích a evidentně má za sebou docela zajímavý život.

Překvapilo nás třeba i to, že má ráda Prahu, byla tam už dvakrát a dokonce má kamaráda z Pardubic.

Pak jsme se mimo jiné dozvěděli možná až překvapivě detailní informace o nějaké švédské pracovní zkoušce, kterou zrovna řešila.

Její přítel zase pochází ze severu Švédska a pokud jsme to správně pochopili, pracuje jako servisák lyží pro švédskou reprezentaci.

Po snídani následovalo balení věcí a přesun naposledy do haly vstříc poslednímu dni turnaje.

Postupně bohužel vypadla všechna družstva Black Angels… kromě starších žáků.

Ti nakonec dokázali ve finále porazit domácí tým z Falunu a celý turnaj ve své kategorii vyhrát.

A upřímně byla to docela stylová tečka za celým turnajem.

Po předání medailí následovalo rychlé balení věcí do autobusu a loučení s výpravou, která vyrážela zpátky směr Česko.

Jenže zatímco autobus mířil na jih, my s Fandou vyrazili úplně opačným směrem.

Směr sever.

Naším cílem bylo malé městečko Myre, kde Fanda našel ubytování v menších chatkách s výhledem do okolní krajiny.

A právě tady začala ta druhá část celé cesty.

Ta opravdová roadtripová.

Jen samotná cesta nám zabrala asi čtyři a půl hodiny a upřímně – chvílemi působila skoro nekonečně.

Na druhou stranu jsme si cestu krátili hudbou, povídáním a dokonce i posloucháním Cimrmanovy cesty na severní pól, což se do té atmosféry vlastně až podezřele hodilo.

Celou dobu jsme zároveň sledovali okolní krajinu, která čím dál víc působila syrověji a odlehleji. A člověk si tam začal mnohem víc uvědomovat obrovskou rozlohu celé země.

Švédsko má totiž zhruba podobný počet obyvatel jako Česko, ale rozlohou je to úplně jiný svět.

Vždyť jen tenhle přesun z Falunu měl kolem 350 kilometrů. V Česku bych za tu dobu skoro přejel republiku.

Během cesty jsme navíc začali víc řešit i to, čím vlastně lidé ve středním a severním Švédsku žijí. Hodně tu převládá těžba nerostných surovin, průmysl a zpracování materiálů.

A asi nejvíc nás zaujal připravovaný projekt výroby oceli pomocí vodíku místo uhlí.

Upřímně mě docela překvapilo, že se o podobných projektech u nás skoro nemluví. Přitom právě něco takového může být do budoucna strašně důležité pro evropský průmysl.

No a jak už to bývá, cesta se postupně stočila i k historii Vikingů.

Řešili jsme třeba, kde přesně ležela stará posvátná Uppsala nebo kde se vlastně nacházel legendární Kattegat známý ze seriálu Vikingové.

A přesně někde v těchhle nekonečných lesích a silnicích člověk začíná mít pocit, že sever Švédska má prostě úplně jinou atmosféru než zbytek Evropy.

Po několika hodinách za volantem jsme nakonec dorazili do Myre, kde na nás čekaly malé chatky s krásným výhledem do okolní krajiny.

Po ubytování jsme ještě chvíli debatovali o všem možném – od Vikingů přes švédský průmysl až po to, jak odlišně tahle země působí oproti tomu, na co jsme zvyklí z domova.

Pak už následovala jen večeře, krátký odpočinek a první noc na našem skutečném švédském roadtripu.

DEN 6 – Nekonečné lesy, první sobi a švédská trudnomyslnost

Další den našeho putování po Švédsku začal velmi „luxusní“ snídaní v podobě fazolí z plechovky.

Po snídani jsme se vydali dál na sever. První plán byl jednoduchý – zastavit v obchodě, dokoupit vodu a nějaké snacky do auta.

Ještě předtím se mi ale podařilo objevit menší zajímavou zastávku v podobě ruin bývalého kostela Sunne kyrkoruin nedaleko městečka Orrviken.

Místo mělo podle informačních tabulí docela zajímavou historii a atmosféra tam byla opravdu zvláštní. Jen jsem bohužel nedokázal úplně najít ideální fotokompozici, která by to celé zachytila tak, jak jsem si představoval.

Pak už následoval klasický přejezd do obchodu, doplnění zásob a tradiční roadtripová porada:

„Tak kam vlastně pojedeme dál?“

Po kratší debatě jsem v podstatě jen klikl někam do mapy a tím směrem jsme se vydali.

Když se začal blížit čas oběda, zastavili jsme u jezera Stor-Raftsjön, kde následoval klasický gourmet zážitek našich cest – balíček salámu, sýr a houska.

Po obědě jsem ještě udělal pár fotek auta s jezerem v pozadí a pokračovali jsme dál.

Nejdřív jsme si ale našli dnešní ubytování – takový zvláštní pseudo tinyhouse připomínající trochu domeček z Obi.

A pak už nás čekal další dlouhý přesun.

Zhruba 350 kilometrů.
Asi čtyři a půl hodiny.
Nekonečné lesy.
Sem tam nějaká chata.
Občas malé městečko nebo vesnice.

A upřímně?

Po nějaké době už nám celé Švédsko začalo připadat trochu monotónní.

Možná jsme byli jen moc rozmlsaní po letošních Dolomitech, kde člověk co pár kilometrů narazí na další brutální výhled.

Tady je to jiné.

Mnohem syrovější.
Klidnější.
A vlastně možná až trochu depresivní.

Když jsem pak asi po desáté zmínil, že kolem nás jsou pořád jen lesy, voda a další lesy, Fanda jen suše poznamenal:

„A je tady trudnomyslnost.“

Což byla docela trefná narážka na včerejší poslech cimrmanovského Dobytí severního pólu, který nám během těch nekonečných švédských silnic začínal dávat čím dál větší smysl.

Během cesty jsem navíc začal klasicky remcat, že jsme ještě skoro neviděli žádná zvířata.

„Kde jsou losi? Kde jsou sobi? Kde jsou srnky?“

A přesně ve chvíli, kdy jsem to dořekl, do mě Fanda se smíchem strčil a ukázal doleva.

U jednoho domu se páslo asi pět sobů.

Takže jsme oba vybuchli smíchy, že jsem si je snad normálně přivolal.

A hned bylo zase na chvíli o zábavu postaráno.

Jak se blížil večer, začal jsem při cestě hledat různé odbočky do lesa, kde by se dalo zajímavě nafotit naše auto.

Po několika neprůjezdných cestách jsem nakonec jednu našel – širokou, prázdnou a hlavně bez jediného auta v okolí.

Takže jsem si samozřejmě nemohl odpustit postavit auto napříč přes silnici a udělat pár fotek.

Aby toho nebylo málo, ještě nás zlákala jedna další odbočka, která se nakonec ukázala jako slepá. Jenže právě během otáčení si Fanda všiml nějakého poskakujícího ptáka.

„Stáhni okno!“

Já okamžitě sáhl po foťáku a rychle udělal pár snímků.

Takže jsme nakonec uznali, že ani tahle slepá cesta nebyla úplně zbytečná.

Pak už jsme definitivně zamířili na ubytování, kde nás přivítali milí majitelé, všechno nám ukázali a my se mohli konečně ubytovat.

Večer pak tradičně zakončila naše dovolenková klasika – housky, salám a sýr.

Protože některé věci se prostě na roadtripech nikdy nemění.

DEN 7 – Pramen řeky uprostřed ničeho, los v lese a první dotek Laponska

Další ráno jsme se probudili v našem „Obi domečku“.

Den klasicky začal snídaní, kdy se Fanda šel nejdřív osprchovat a já mezitím ohříval naše tradiční fazole z plechovky.

Po snídani jsme sbalili věci a začali se chystat vstříc dalšímu dni na severu Švédska.

Při loučení se nás majitelé ještě zeptali, kam máme vlastně namířeno.

My:
„Nevíme… prostě někam pojedeme.“

Načež pán jen s úsměvem odpověděl:

„To je krásný plán.“

A vlastně měl pravdu.

Pak nám ještě doporučili pár zajímavých míst v okolí, popřáli krásný zbytek dovolené a my mohli pokračovat dál.

První zastávkou dne byl Frog Spring in the Wetlands. Cesta trvala zhruba hodinu a půl a po příjezdu jsme zaparkovali a vydali se po dřevěných chodníčcích směrem k prameni.

Cestou jsme obdivovali okolní krajinu. Nejprve jsme procházeli lesem, který postupně přešel v otevřenou krajinu s všudypřítomnou rašelinou. Samotné místo mě překvapilo hlavně tím, že se jednalo o pramen řeky uprostřed zdánlivě nekonečné pustiny.

Na focení to tam úplně nebylo, a tak jsem místo fotoaparátu vytáhl Insta360 a selfie tyč.

Na jednom z mol seděl starší pár a paní nám poradila, že z druhé strany je místo ještě hezčí. A měla pravdu.

Po krátkém povídání o kameře, cestování a o tom, odkud jsme, jsme se vydali zpátky k autu.

Ještě před odjezdem jsme se rozhodli pokračovat dál po příjezdové cestě v domnění, že bychom mohli najít nějaký výhled na jezero. Po zhruba dvou a půl kilometrech jsme ale narazili na závoru, otočili se a vrátili zpět na hlavní silnici.

Dalším cílem se stal Storforsen, jedno z míst, které nám doporučili majitelé předchozího ubytování.

Měl jsem na výběr několik tras a samozřejmě jsem si vybral tu, která vedla více přírodou a méně po hlavních silnicích.

A byla to dobrá volba.

Dlouhé úseky jsme byli úplně sami a krajina kolem začínala být čím dál zajímavější.

Ještě předtím se nám ale podařilo spatřit dalšího losa.

Tentokrát stál nedaleko silnice a jako první si ho všiml Fanda.

Zastavil jsem, vyskočil s foťákem a snažil se ho najít mezi stromy. Los tam opravdu byl, ale než jsem se stihl pořádně připravit, zmizel v lese.

Dokonce jsme zkusili odbočit na vedlejší cestu v naději, že ho znovu zahlédneme, ale tentokrát byl úspěšnější on než my.

Po několika dalších kilometrech jsme začali narážet na první opravdu divokou vodu. Řeka se valila krajinou obrovskou silou a bylo fascinující sledovat, kolik energie v sobě taková masa vody skrývá.

Po příjezdu ke Storforsenu jsme rychle pochopili, proč je to jedno z nejnavštěvovanějších přírodních míst severního Švédska.

Na posledních šesti stech metrech zde řeka překonává převýšení přibližně padesáti metrů a vytváří neskutečnou podívanou.

Kromě samotné vody nás zaujalo i okolí. Několik lávek a mostů překonávajících řeku, všudypřítomné lesy a velké množství ohnišť s grily, které mohl využít kdokoliv.

Po důkladné prohlídce jsme se vrátili k autu a začali řešit dnešní ubytování.

Po chvíli hledání jsme našli místo, které se podle názvu nacházelo přímo v srdci Laponska.

Ještě před příjezdem jsme si ale chtěli splnit jeden malý cestovatelský milník.

Přejet polární kruh.

A tak jsme zamířili do města Jokkmokk.

Tam jsme doplnili zásoby a zároveň zjistili, že naše dnešní ubytování nebude tak úplně samostatná chatka, jak jsme si původně mysleli. Majitel nám totiž napsal, že v suterénu bydlí jeho tetička. Současně nás ale ujistil, že se nemusíme bát o soukromí.

Cestou směrem k Jokkmokku se nám navíc konečně začalo dařit i při hledání zvířat.

Nejdříve jsme narazili na soba, kterého stihl vyfotit pouze Fanda.

To mě samozřejmě trochu mrzelo, a tak jsem si foťák přesunul dopředu k sobě a doufal, že přijde další šance.

A přišla.

Během následujících kilometrů jsme narazili na další soby a tentokrát se mi podařilo pořídit hned několik fotografií.

Konečně.

Po příjezdu do Jokkmokku jsme si ještě všimli zajímavé věci při průjezdu opravovaným úsekem silnice.

Přestože zde byly semafory, provoz řídilo i doprovodné vozidlo, za kterým projížděla všechna auta.

Zaujalo mě také, že většina pracovníků měla kromě přileb i komunikační sluchátka s mikrofonem.

Po několika dalších kilometrech jsme konečně dorazili na ubytování.

Čekala na nás prostorná dřevěná chatka, která působila trochu retro dojmem, ale na přespání byla naprosto ideální.

Po krátkém průzkumu následovala klasická večeře a večer jsme zakončili sledováním české komedie Bajkeři.

Další den nás čekalo pokračování ještě hlouběji do švédského severu.

DEN 8 – Přehrada, losi, sobi a první ztracené věci

Další den začal klasicky snídaní. Tentokrát jsme si na pánvi připravili slaninu, po které následovala osmažená cibulka a párek. Ne úplně ukázkově zdravá snídaně, i když Fanda se to snažil zachraňovat avokádem.

Po snídani jsme sbalili věci, vrátili klíče a mohli pokračovat dál.

Stejně jako většinu předchozích dní jsme vlastně neměli úplně pevný plán. Prostě jsme otevřeli mapu, vybrali zajímavě vypadající místo a vyrazili.

Tentokrát nás cesta zavedla zpátky za polární kruh, konkrétně k obrovské přehradě poblíž vesnice Messaure.

A nakonec se ukázalo, že právě tento den bude nejúspěšnější z celé dovolené, pokud jde o pozorování zvířat.

Začalo to losem, kterého si všiml Fanda kousek od silnice mezi stromy.

Okamžitě jsem zastavil, vytáhl foťák a vydal se opatrně zpátky po krajnici. Los tam skutečně byl.

Jenže než jsem se dostal na rozumnou vzdálenost, začal se pomalu vzdalovat hlouběji do lesa.

Zkusili jsme ještě odbočit na vedlejší cestu a objet místo z druhé strany, ale tentokrát nám utekl.

I tak to byl skvělý zážitek.

A navíc jsme si při tom střihli menší neplánovaný offroad, během kterého se mi podařilo udělat několik povedených fotografií auta.

Pak už jsme pokračovali směrem k přehradě.

Nejdříve jsme se zastavili podívat na místo, kde se upouštěla voda. Hukot byl slyšet už z dálky a teprve zblízka člověk pochopil, jak obrovské množství vody se tam pohybuje.

Následně jsme přejeli samotnou hráz, která působila téměř nekonečně.

A právě rozhodnutí pokračovat ještě dál za přehradu se ukázalo jako nejlepší část celého dne.

Během několika desítek kilometrů jsme totiž narazili na další dva losy a několik sobů.

Přesně na takové momenty jsem se těšil od začátku cesty.

Po návratu na hlavní silnici jsme začali hledat ubytování na další noc a zároveň se pomalu přesouvali zpátky na jih.

Po cestě jsme se zastavili v Gammelstads kyrkstad, jednom z nejzajímavějších míst, která jsme během celé cesty navštívili.

Na první pohled nás zaujal obrovský kostel obklopený stovkami malých červených dřevěných domků.

Po krátké procházce mezi nimi jsme zamířili také dovnitř kostela.

Tam jsme ale narazili na několik jeptišek, které nám vysvětlily, že se dnes uvnitř koná pietní akce kvůli tragické události, která se stala předchozí den.

Mohli jsme se sice krátce podívat dovnitř, ale nechtěli jsme nikoho rušit, a tak jsme po krátké prohlídce pokračovali dál.

Cestou zpátky k autu jsme si ještě prošli několik uliček mezi domky a vychutnávali si atmosféru celého místa.

Pak už následoval přesun do městečka Skelleftehamn, kde jsme měli zajištěné další ubytování.

Tentokrát jsme měli celou chatku jen sami pro sebe.

Žádná tetička v suterénu.

Jen my dva.

K večeři jsme si připravili fazole s párkem a jako dezert si dali hrušku.

Večer jsme zakončili sledováním české komedie Jedeme na teambuilding a já se ještě pustil do úpravy fotografií z posledních dvou dní.

A právě někdy během těchto dní jsem začal mít nepříjemný pocit, že se mi postupně ztrácí různé věci.

Nejdřív jedna ponožka.

Pak jedno tričko SportShutters.

A nakonec jsem začal marně hledat i adaptér k MacBooku.

Poznámka pod čarou: Tričko jsem nakonec po návratu domů našel. Ostatní věci už takové štěstí neměly.

DEN 9 – Směr jih, mlha v přístavu a vikingské představy

Další den začal klasicky snídaní a balením věcí. Čekal nás delší přejezd na jih, protože jsme se potřebovali pomalu začít vracet směrem ke Stockholmu.

Ještě během snídaně jsem Fandovi vyprávěl své další poznatky ohledně věcí, které se mi během cesty postupně záhadně ztrácely. Nejdřív ponožka, pak tričko SportShutters a nakonec adaptér k MacBooku.

Nakonec jsme se tomu oba zasmáli a shodli se, že jsou to vlastně jen drobnosti. Oproti zapomenutému foťáku někde na parkovišti nebo na ubytování je to pořád docela přijatelná daň za cestování.

Po úklidu a naložení věcí do auta jsme vyrazili na jih.

Cílem dne bylo dostat se někam do oblasti mostu Högakustenbron, známého také jako High Coast Bridge.

Po několika hodinách jízdy jsme dorazili k ubytování, které tentokrát představoval menší domek na zahradě starší paní s výhledem na moře.

Upřímně ale musím říct, že zrovna tohle ubytování nás příliš nenadchlo.

Bylo vidět, že paní úplně nepočítala s příjezdem hostů. Některé věci nebyly připravené tak, jak bychom čekali, chybělo například povlečení na polštáře a celkově to působilo trochu chaoticky.

Na druhou stranu jsme tam stejně potřebovali hlavně přespat, takže jsme si s tím poradili.

Zatímco jsme odpočívali, začal jsem dohledávat různé zajímavosti z předchozích dnů.

A právě tehdy jsem zjistil, že vojenský prostor, kolem kterého jsme projížděli předchozí den, byl nakonec Vidsel Test Range.

To z něj rázem udělalo ještě zajímavější místo, než jsme si původně mysleli.

Večer jsme si pustili film, dali večeři a začali přemýšlet, co podnikneme dál.

Nakonec jsme se rozhodli, že se ještě projdeme po okolí.

Venku se totiž začala tvořit zajímavá mlha a celá krajina dostala úplně jinou atmosféru.

Nejdříve jsme zamířili do přístavu, kde se mi podařilo pořídit několik fotek přístavních domečků a jednu moc pěknou sérii s kachní rodinkou.

Během procházky jsem pronesl, že tomu všemu chybí už jen jediné.

Aby se z té mlhy vynořila vikingská loď.

Načež Fanda okamžitě kontroval:

„Nebo jako v Pirátech z Karibiku, kdyby se z mlhy vynořila Černá perla.“

A musím uznat, že k té atmosféře by se hodilo obojí.

Po přístavu jsme zamířili ještě ke kapli Barsta kapell.

Původně jsem měl v plánu podívat se i dovnitř, ale nakonec jsme to zavrhli.

Po několika menších dobrodružstvích z předchozích dnů jsme neměli úplně chuť riskovat nějaký další problém, natož třeba rozbití dveří u historické kaple.

Takže jsem si udělal jen několik fotografií zvenku a pomalu jsme se vydali zpátky na ubytování.

Celá vesnice Barsta na nás působila velmi klidným dojmem. Mlha, moře, ticho a minimum lidí vytvářely úplně jinou atmosféru, než jakou jsme zažívali během předchozích dnů na severu.

Po návratu na ubytování mě napadla ještě jedna věc.

Jestli se dnes vůbec vyspíme.

Při pohledu z okna bylo totiž jasné, že díky polárnímu dni se ani během noci příliš neztmí.

A poprvé během celé cesty mi došlo, že škraboška na oči by možná nebyla vůbec špatný nápad.

DEN 10 – Největší most cesty, staré železárny a Fandův „splněný“ úkol

Další den jsme po snídani a zabalení věcí opět vyrazili na cestu.

První zastávkou byl High Coast Bridge, švédsky Högakustenbron.

Musím říct, že to byl opravdu impozantní pohled. Do té doby jsem na vlastní oči takhle velký most nikdy neviděl a ještě větší zážitek bylo po něm projet autem.

Po krátké zastávce jsme pokračovali dál a zamířili k McDonaldu na oběd.

Nevím proč, ale během celé cesty jsme se nějak nebyli schopní dokopat k návštěvě místních restaurací. Většinou jsme skončili u osvědčené klasiky nebo u vlastních zásob.

Po obědě nastalo tradiční hledání ubytování na další noc.

A tentokrát to bylo o něco komplikovanější.

Nakonec se mi sice podařilo jedno rezervovat, jenže krátce poté, co jsem rezervaci dokončil, začal Fanda pročítat recenze.

A nebylo to úplně povzbudivé čtení.

Opakovaně se tam objevovaly zmínky o plísni, špatném stavu objektu a celkově velmi zanedbaném ubytování.

Po krátké poradě jsme se rozhodli, že to raději nebudeme riskovat.

Okamžitě jsem začal řešit zrušení rezervace, i kdyby to mělo znamenat nějaký storno poplatek.

Naštěstí se mezitím Fandovi podařilo najít mnohem lepší alternativu – útulnou chatku schovanou v lese.

Po vyřešení ubytování jsme pokračovali k další zastávce dne.

Tou bylo Galtströms Bruk.

Velmi zajímavé historické místo připomínající dobu, kdy zde ve velkém zpracovávali železnou rudu.

Celý areál na nás působil zvláštní kombinací průmyslové historie a klidné švédské krajiny.

Po prohlídce jsme zamířili ještě do přilehlého přístavu, který k areálu kdysi patřil.

Právě tam jsme měli možnost vidět z vody vytaženou loď, pravděpodobně rybářskou.

Poté už jsme nastavili navigaci na nové ubytování a vydali se na cestu.

Věděli jsme ale, že před příjezdem budeme muset ještě nakoupit něco k večeři.

A tak jsem požádal Fandu o jediný úkol:

Zjistit, jestli je po cestě nějaký obchod.

Po chvíli mi oznámil, že ano.

Úkol tedy vypadal jako splněný.

Cesta ubíhala poměrně rychle a když jsme byli asi patnáct minut od ubytování, začalo mi být divné, že jsme zatím žádný obchod nepotkali.

A tak jsem se zeptal:

„Tak kde máš ten obchod? Tady už přece žádný nebude.“

Fanda se podíval do mapy a zjistil, že obchod skutečně byl.

Jenže už dávno za námi.

Následovala tedy krátká výměna názorů.

Já:
„Ty máš jeden jediný úkol a nezvládneš ho.“

Fanda:
„Počkej. Úkol byl zjistit, jestli je po cestě obchod. Ne hlídat, kde přesně je.“

A technicky vzato měl pravdu.

Takže jsme se nejdřív jeli ubytovat a teprve potom se vraceli nakoupit.

Nové ubytování ale stálo za to.

Malá útulná chatka schovaná mezi stromy působila mnohem lépe než původně rezervované místo.

Po návratu z obchodu následovala naše tradiční dovolenková večeře, tentokrát doplněná o salátový mix s rukolou, polníčkem a špenátem.

Večer jsme zakončili českou komedií Špunti na vodě.

A při pohledu zpět jsme se shodli, že zrušení původního ubytování bylo jedno z nejlepších rozhodnutí celé cesty.

DEN 11 – Gamla Uppsala, vikingská historie a souboj se surströmmingem

Poslední celý den před odletem začal jako většina těch předchozích. Po snídani, úklidu a sbalení věcí jsme vyrazili na cestu.

Hlavním cílem dne byla Gamla Uppsala.

Na tohle místo jsem se těšil snad ze všeho nejvíc. Jako fanoušek seriálu Vikingové a celkově celé vikingské historie jsem si návštěvu staré Uppsaly nechtěl nechat ujít.

Cesta ubíhala poměrně rychle a než jsme se nadáli, parkovali jsme přímo u cíle.

Ještě před prohlídkou jsme se posilnili zbytky ze snídaně, konkrétně balíčkem prosciutta, a pak už jsme vyrazili objevovat jedno z nejvýznamnějších historických míst ve Švédsku.

Nejprve jsme si prohlédli kostel Gamla Uppsala kyrka a následně zamířili k mohylám Gamla Uppsala Högar.

Při pohledu na ně člověku automaticky běží hlavou, kolik historie se na tomhle místě odehrálo.

Ať už jsou příběhy o vikingských králích pravdivé nebo ne, atmosféru má tohle místo opravdu výjimečnou.

Po prohlídce jsme zamířili do obchodu doplnit zásoby vody a začali přemýšlet, co podniknout dál.

Ubytování jsme měli až odpoledne, takže času bylo dost.

Fanda navrhl, že bychom se mohli zajet podívat k jednomu z nedalekých jezer.

Ještě předtím jsme ale udělali plánovanou zastávku v ruční myčce.

Auto si po několika tisících kilometrech švédskými silnicemi odvezlo slušnou vrstvu prachu a usoudili jsme, že vracet ho v takovém stavu by nebyl úplně nejlepší nápad.

Po umytí auta jsem při pohledu do mapy objevil nedaleko zajímavě vypadající zámek.

A tím bylo rozhodnuto.

Místo k jezeru jsme zamířili ke Skokloster Castle.

A byla to výborná volba.

Samotný zámek vypadal skvěle a celé okolí působilo velmi fotogenicky.

Jediné, co trochu narušovalo historickou atmosféru, byla právě probíhající svatba. Před zámkem stálo obrovské kryté posezení a všude se pohybovali svatební hosté.

I tak se mi ale podařilo najít několik zajímavých míst, odkud se dal zámek dobře vyfotit.

A jako bonus tam byl zaparkovaný nádherný Jaguar E-Type, pravděpodobně z šedesátých let.

Později jsme ho viděli i před kostelem, kde probíhal svatební obřad, a předpokládali jsme, že právě v něm budou novomanželé přejíždět k zámku.

Po prohlídce jsme zamířili na poslední ubytování celé cesty.

Ještě předtím jsme se ale zastavili v obchodě nakoupit něco k večeři.

A právě tam padl nápad, který se později ukázal jako velmi diskutabilní.

Rozhodli jsme se vyzkoušet surströmming – slavnou švédskou kvašenou rybu.

Už v obchodě jsme tušili, že to nemusí dopadnout dobře.

Netušili jsme ale, jak moc špatné to bude.

Po příjezdu na ubytování jsme si dali večeři. Já klasicky housku, salám a sýr. Fanda si dal ryby v nálevu.

K tomu jsme sledovali sprint Formule 1 v Kanadě a po jeho skončení přišel čas na otevření konzervy.

Nejprve jsme řešili základní problém.

Jak se do ní vlastně dostat.

Otvírák na konzervy jsme nikde nenašli.

Po několika pokusech se mi podařilo udělat do víčka malou dírku pomocí nože.

A to byla chyba.

Ve chvíli, kdy jsem nůž vytáhl, dostal jsem zásah kvašeným nálevem přímo do obličeje.

Současně se místností začal šířit zápach, který se jen velmi obtížně popisuje.

Řekněme, že přesně odpovídal pověsti, kterou si surströmming po světě vybudoval.

Po krátké poradě jsme usoudili, že pokračovat v dobývání konzervy není nejlepší nápad.

Zvlášť když nás druhý den čekala cesta letadlem.

Následovala tedy další otázka.

Co s tím teď?

Fanda navrhl dát konzervu za okno.

Jenže to se ukázalo jako nemožné kvůli pojistce na oknech.

Nakonec jsme ji zabalili do sáčku od jablek, následně ještě do pytle na odpadky a rozhodli se, že ji ráno rovnou vyneseme.

A já teď jen doufám, že se mi ten smrad podaří pomocí mýdla dostat z rukou i obličeje.

Po tomhle kulinářském neúspěchu jsme už raději žádné další experimenty neplánovali.

Usadili jsme se na gauč, pustili si film Jackpot! a pomalu si začali uvědomovat, že naše švédské dobrodružství se chýlí ke konci.

DEN 12 – Poslední kilometry a cesta domů

Poslední den našeho švédského dobrodružství byl oproti předchozím dnům poměrně klidný.

Nikam jsme nemuseli spěchat, protože z ubytování jsme to měli na letiště jen zhruba dvacet minut jízdy. A tak jsme využili téměř maximální možný čas a zůstali na místě až do poledne.

Po klasické ranní rutině, úklidu a posledním balení následoval odjezd směr letiště.

Ještě před vrácením auta jsme udělali tradiční zastávku na benzínce a pak už vyrazili do autopůjčovny.

Teda… skoro.

Samozřejmě se nám ještě podařilo přejet odbočku k místu pro vrácení aut, takže jsme si museli dát malé kolečko navíc. Na druhý pokus už ale všechno klaplo a auto jsme bez větších problémů odevzdali.

Pak už zbývalo jen dostat se na terminál.

Na autobusové zastávce jsme chvíli zjišťovali, jak to funguje s lístky, než jsme zjistili, že autobus je zdarma. Kvůli rekonstrukci okolí letiště nás navíc nevysadil přímo u Terminálu 5, ale mezi terminály 4 a 5, což nám vzhledem k velké časové rezervě vůbec nevadilo.

V klidu jsme došli na Terminál 5, odkud nám měl letět spoj do Prahy.

Před bezpečnostní kontrolou jsme ještě museli dopít vodu, kterou by nám jinak samozřejmě zabavili, a pak už následovala moje oblíbená letištní disciplína — security check.

Musím ale uznat, že i tady už mají modernější technologie, takže člověk nemusí vytahovat notebook, fotoaparát ani další elektroniku ze zavazadel, což je pro fotografa obrovská úleva.

Po průchodu rámem jsme pak čekali na naše zavazadla.

A samozřejmě obě moje tašky skončily bokem na podrobnější kontrolu.

U fotobatohu jsem to ještě tak nějak čekal. Ale u druhé tašky mi to bylo divné, než mi došlo, že tam mám balení sušenek.

Po příchodu k přepážce mi ale u batohu jen oznámili, že je vše v pořádku. A úplně stejně dopadla i druhá taška.

Takže upřímně netuším, čím jsem pro letištní kontroly tak zajímavý.

Tentokrát to byla jen detailnější kontrola zavazadel, ale téměř pravidelně mě někde náhodně vybírají i na testy na drogy.

Jenže tím naše letištní dobrodružství ještě zdaleka nekončilo.

Po bezpečnostní kontrole následovalo hledání našeho gate.

A tady jsme lehce podcenili jednu věc – jak obrovské letiště ve Stockholmu vlastně je.

Původně jsme měli odletět z gate D16, alespoň podle prvních informací.

Jenže na informačních tabulích se mezitím objevovalo F39.

A já se i přesto rozhodl, že se vydáme ke gate D16.

Takže jsme došli na úplně opačný konec terminálu, sedli si ke gate D16 a v klidu čekali.

Když pak zbývaly asi dvě hodiny do odletu, přišlo oficiální potvrzení:

Náš gate je skutečně F39.

A tím nám došlo, že se nacházíme prakticky na úplně opačné straně letiště.

Takže následoval další pochod napříč terminálem směrem ke správnému gate.

Naštěstí jsme měli pořád dost času, takže se celá situace obešla jen s menším povzdechnutím nad vlastní nepozorností.

Pak už zbývalo jen počkat na nástup do letadla.

Samotný let probíhal naprosto v klidu a nakonec jsme dokonce přistáli přibližně o půl hodiny dříve, než byl původní plán.

Po příletu už následovala poslední mise:

Najít auto na parkovišti a vydat se směr domov.

A protože by to bez toho asi ani nešlo, udělali jsme ještě jednu poslední zastávku u McDonaldu v Poděbradech.

Po několika dnech ve Švédsku tak následovalo úplně obyčejné zakončení celé cesty.

Večeře, poslední kilometry po dálnici a návrat domů.

A tím náš švédský roadtrip definitivně skončil.

Pohled kamaráda Fandy

Pokud ve mně tato země zanechala jeden skutečně dominantní vjem, pak je to její pohlcující obrovskost. Kilometr za kilometrem se před námi otevírala stále táž scenérie: monolitické lesní masivy, přímé linie silnic a všudypřítomný, líně plynoucí čas. Tato vizuální uniformita a absence jakýchkoliv dramatických krajinných zvratů začne na lidskou mysl po čase nevyhnutelně doléhat.

Když se k tomuto monotónnímu putování přidaly severské bílé noci – fenomén, kdy slunce sice sestoupí k horizontu, avšak skutečná tma nenastane – získala celá výprava zvláštně melancholický, místy až mírně depresivní a surrealistický ráz. Čas zde v podstatě ztratil své tradiční kontury; jednotlivé dny začaly splývat v jedno kontinuální bezčasí. A když k tomu přidám ještě lehké povzdychování mého spolucestovatele během spánku, začala se postupně dostavovat i únava z nevyspání.

O to intenzivnější byly okamžiky, kdy tuto zdánlivě neměnnou krajinu nečekaně proťala divoká zvěř. Spatřit soba nebo losa byl pokaždé malý svátek. Los se ve svém přirozeném prostředí projevuje jako mimořádně majestátní tvor, zároveň však nesmírně plachý. Člověku dopřeje jen několik vteřin tichého obdivu, než definitivně zmizí mezi stromy. Právě tyto krátké momenty však dokázaly spolehlivě rozbít stereotyp dlouhých přejezdů.

Zatímco okolní krajina na nás místy působila odtažitě a chladně, švédská kultura bydlení nás mile překvapila. Téměř v každé lokalitě se nám podařilo najít prostorné a příjemné ubytování za překvapivě rozumné ceny. Mnohé domy na mě působily dojmem staveb známých ze severoamerického středozápadu – převážně dřevěné konstrukce, prostorné interiéry a osobitá atmosféra. A pokud byl dům starší, vydával občas i velmi zajímavé zvuky.

Švédsko se mi nakonec ukázalo jako země plná kontrastů. Na jedné straně dokáže člověka téměř ochromit svou rozlohou, monotónností a melancholickou atmosférou. Na straně druhé však nabízí absolutní klid, rozsáhlou divočinu a pocit prostoru, který je v dnešní Evropě stále vzácnější.

Samostatnou zmínku si zaslouží také chování místních řidičů. Právě kultura na silnicích byla jednou z věcí, která nás během celé cesty velmi příjemně překvapovala a ve srovnání s českým prostředím představovala citelný rozdíl.

Závěrem – Jaké bylo naše Švédsko?

Ve Švédsku jsem byl vlastně už podruhé. Jenže při první návštěvě jsem kromě haly a města Göteborg prakticky nic jiného neviděl.

A právě proto jsem se tentokrát při možnosti znovu jet fotit turnaj do Švédska rozhodl, že to pojmu trochu jinak.

Místo autobusu jsem si vyjednal cestu letadlem a po skončení turnaje jsme se s Fandou vydali na vlastní roadtrip napříč Švédskem.

A upřímně?

Byla to dost jiná země, než jsem čekal.

První čtyři dny ve Falunu musel Fanda přežít hlavně na pokoji, protože prakticky neustále pršelo a moc se nedalo kam vyrazit. Naštěstí to zvládl a pak už mohl začít náš skutečný roadtrip.

Jedna z prvních věcí, kterou jsme si během cesty uvědomili, byla obrovská rozloha celé země. To, co na mapě vypadalo jako krátký přejezd, často znamenalo klidně další tři nebo čtyři hodiny v autě.

Nakonec se nám podařilo dostat se až za polární kruh, kde jsme konečně potkávali soby i několik losů, což pro mě byl asi jeden z největších zážitků celé cesty.

Zároveň na nás ale hlavně sever Švédska působil místy dost chladně, drsně a až trochu depresivně.

Nekonečné lesy. Dlouhé silnice. Minimum lidí. A zvláštní pocit izolace.

Na druhou stranu právě v tom bylo něco strašně zajímavého.

Čím více jsme se pak vraceli na jih, tím víc se země začínala měnit. Pobřeží, přístavy, lodě a celkově úplně jiná atmosféra než nahoře na severu.

Překvapilo nás i chování místních lidí.

Ať už na silnicích nebo při běžném kontaktu, celkově na nás Švédové působili mnohem klidněji, ohleduplněji a méně uspěchaně, než jsme zvyklí z Česka.

Během cesty nás navíc bavilo postupně objevovat i to, jak celá země vlastně funguje – od dopravy až po život v menších městech a na severu země.

A právě tohle bylo možná na celé cestě nejlepší.

Nebyl to jen roadtrip o hezkých místech, ale i o postupném poznávání jiné mentality a úplně jiného stylu života.

Určitě bych se do Švédska někdy rád vrátil.

Ať už na konkrétní místa, která jsme tentokrát jen projeli, nebo třeba znovu na sever, který ve mně zanechal asi nejsilnější dojem.

A jedna věc mě dostala asi úplně nejvíc: polární den.

Pro příště si sice rozhodně přibalím škrabošku na oči, ale zároveň je strašně zvláštní a fascinující sledovat, že i kolem půl třetí ráno venku pořád není úplná tma a člověk má pocit, jako by bylo klidně deset dopoledne.

A právě díky podobným momentům byl celý tenhle švédský roadtrip zase úplně jiný než všechny předchozí cesty.