Roadtrip po Skotsku 2025
Úvodem…
Cestování mě vždycky lákalo – hlavně tam, kde je divoká příroda, vítr ve vlasech (nebo aspoň v kapuci), tajemné zříceniny a klikaté silnice. A právě Skotsko tohle všechno nabízí v míře vrchovaté.
Skotsko jsem už dřív navštívil při několika rodinných výpravách, které mi zanechaly spoustu vzpomínek. Ale letos přišel čas na změnu – vydal jsem se tam poprvé na vlastní pěst, bez plánů někoho jiného, jen s kamarádem Fandou, foťákem, mapou v hlavě a chutí objevovat.
Výsledkem byl roadtrip napříč Skotskem, mimo hlavní sezónu, bez davů a bez tlaku. A jak to celé dopadlo? Občas trochu chaoticky, často vtipně, někdy mokře, ale hlavně – nezapomenutelně.
V tomhle článku najdeš den po dni celou naši cestu – od nočního bloudění po polských kotěhůlkách až po návrat do reality přesně v duchu „konec dobrý, všechno dobré“. Je to deník, průvodce, vzpomínka i inspirace v jednom. Pokud tě láká Skotsko, roadtripy nebo prostě jen baví číst autentické cestovatelské příběhy – jsi tady správně.
Tak si udělej kafe, pohodlně se usaď – a vítej v našem skotském dobrodružství. 🇬🇧
Den 0 – Cesta na letiště aneb objížďka přes polské kotěhůlky a pátrání po hotelu (28. 2.)
Každá správná cesta má svůj začátek – a ten náš začal už v pátek večer. Po dlouhém dni na stavbě v Žatci jsem se vracel domů s jedinou myšlenkou: „Za pár hodin vyrážíme směr Skotsko!“ S kamarádem Fandou jsme měli plán jasný – protože náš let z Wroclawi odlétal už v 6 ráno, rozhodli jsme se přespat přímo u letiště. To znamenalo vyrazit už v pátek večer a mít za sebou první menší roadtrip ještě dřív, než jsme vůbec opustili pevninskou Evropu.
Z Náchoda jsme vyjeli lehce po 19. hodině s tím, že cesta do Wroclawi je něco málo přes dvě hodiny. Plán byl jasný – pohodová cesta, krátká zastávka na jídlo a pak klidný spánek na hotelu. Jenže realita si pro nás přichystala menší překvapení.
Polská rallye: Objížďky, nehody a hlad
Cestou nás zdržela nehoda, kvůli které jsme museli improvizovat trasu. Polské objížďky nás tak zavedly do míst, kde se i lišky otáčejí zpátky, protože dál už to nemá cenu. Chvílemi jsme si připadali jako na nějaké polské rallye – úzké cesty, tma, sem tam nějaká vesnice, o které jsme nikdy předtím neslyšeli. Aby toho nebylo málo, hlad se začal hlásit o slovo. A co je v takové situaci nejlepší volba? Klasika v podobě McDonald’s!
Udělali jsme si zastávku v Klodsku, kde jsme se konečně najedli a trochu si orazili. Nakonec jsme lehce před 23. hodinou dorazili na letiště ve Wroclawi, kde jsme měli rezervované parkování. Auto zaparkované, zavazadla v ruce – už zbývalo jen dojít pěšky na hotel. A to se ukázalo jako další výzva.
Google Maps nás (opět) zradily
Všechno vypadalo jednoduše – hotel byl podle map jen kousek od letiště, takže jsme vyrazili pěšky. Google Maps nás spolehlivě vedly… dokud jsme po pár minutách nenarazili na zamčenou bránu, se kterou „strýček Google“ očividně nepočítal. Zkusili jsme ještě Mapy.cz, ale ty na nás vytáhly úplně stejný nesmysl. Takže jsme se museli spolehnout na starou dobrou improvizaci a orientační smysl, což ve tmě a v neznámém prostředí není úplně nejrychlejší metoda. Naštěstí jsme po chvíli našli jinou cestu a dostali se k místu, kde měl být náš hotel.
Kde je vchod?!
Problém číslo dvě – hotel jsme našli, ale vchod už ne. Nebyl tam žádný recepční, jen self check-in, což znamenalo najít správné dveře, zadat kód a modlit se, že to funguje. Jenže dveře nešly otevřít. Kód nefungoval, zkoušeli jsme ho několikrát a nic. Chvíli jsme už začínali podezírat vlastní existenci, jestli jsme vůbec na správném místě. Po několika minutách frustrace a zkoušení dalších variant jsem si konečně uvědomil, že zadávám úplně jiný kód, než jsem měl. Takže druhý pokus – tentokrát správný kód – cvak… a dveře se otevřely. Sláva, postel už volá!
Mikrospánek před odletem
Ubytování bylo fajn a úplně dostačující, zvlášť když jsme tam měli strávit asi jen čtyři až pět hodin. Po večeru objížděk, fastfoodových zastávek a hledání cesty k hotelu jsme byli naprosto vyřízení. Padli jsme do postele a sotva zavřeli oči, už zvonil budík nastavený na 3:30 ráno. Tím oficiálně začínal Den 1 a naše skotské dobrodružství.
Den 1 – Z Wroclawi přes Glasgow do drsného Glencoe (1. 3.)
Budík ve 3:30 ráno je všechno, jen ne příjemný. Po necelých pěti hodinách spánku se tělo bránilo myšlence, že už je čas vstávat, ale jiná možnost nebyla. Rychlé balení, přesun na letiště a už jsme byli připraveni na odlet do Skotska.
Letiště Wroclaw – zázrak bez testu na drogy
Na letišti vše proběhlo až podezřele hladce. Dokonce poprvé v mé historii létání po mně nikdo nechtěl test na drogy! Normálně mi pokaždé stírají MacBook nebo batoh, ale tentokrát nic – až mě to skoro zarazilo. Let proběhl na čas a bez komplikací, takže jsme se mohli za letu kochat krásným východem slunce nad mraky. No, nebo spíš se o to pokoušet mezi krátkými pokusy o podřimování – přece jen brzké vstávání a minimální spánek si začínaly vybírat daň.
Přílet do Glasgow a první boj se skotským přízvukem
Po přistání v 8:00 místního času nás čekala pasová kontrola, která proběhla bez problémů, a hned potom hledání snídaně. Měli jsme tu ale menší časový skok – přepočítal jsem se a zjistil, že auto máme k vyzvednutí až v 9:30, zatímco na letišti jsme byli už v 8:10. Takže jsme se rozhodli využít čas a dát si něco na posilnění, než se vydáme vstříc skotským silnicím.
Když přišel čas vyzvednout auto, zamířili jsme do půjčovny, kde nás přivítal pán s pořádným skotským přízvukem. Musím říct, že chvílemi jsme vážně netušili, co přesně po nás chce – skotská angličtina je jiná liga. Po pár minutách „ahaa, jasně, jojo“ momentů jsme konečně pochopili, co je třeba udělat, a vydali se na parkoviště hledat náš vůz.
První dojmy z Peugeotu 2008 GT a jízdy vlevo
Když jsme našli auto, přišlo první překvapení – Peugeot 2008 GT. První myšlenka? „Sakra, vejdu se tam vůbec za volant?“ Po několika minutách wrestlingu se sedačkou jsem se konečně nějak usadil a mohli jsme vyrazit. Byl jsem fakt rád za automat, protože zvykání si na jízdu vlevo bylo i tak dostatečnou výzvou. Naštěstí letiště leží na okraji Glasgow, takže po pár kruhových objezdech jsme se dostali na hlavní silnici směr Loch Lomond.
Loch Lomond – první zastávka a ledová voda
Po příjezdu k Loch Lomond jsme si udělali krátkou pauzu na Firkin Point, odkud je krásný výhled na jezero. Samozřejmě jsme si nemohli odpustit otestovat teplotu vody – byla sakra ledová. Po chvíli kochání jsme se vrátili k autu a vyrazili dál.
První skutečný test jízdy vlevo – směr Glen Etive
Následující úsek cesty už nebyl tak pohodový. Cesta vedla úzkými a klikatými silnicemi, kde jsme potkali několik kamionů a autobusů. Jakmile se proti vám vyřítí něco takového v zatáčce, kde nemáte úplně vychytaný odhad levého kraje, není to zrovna nejpříjemnější pocit. Fandovi to připomnělo naši letní dovolenou v Itálii, kde jsme zažili podobný adrenalin – jen s tím rozdílem, že tam to bylo v koloně aut a ještě užší než tady. Naštěstí jsme to zvládli bez nehod i odřenin a mohli pokračovat dál.
Glen Etive a slavná Skyfall scéna
Jakmile jsme se napojili na Glen Etive Road, bylo jasné, že jsme se dostali na jednu z nejkrásnějších cest ve Skotsku. Úzká silnice vedoucí mezi horami, sem tam malý vodopád a žádný provoz – ideální kombinace.
Po příjezdu ke slavné Skyfall scéně jsme měli neuvěřitelný timing – zrovna se roztrhala obloha a vysvitlo slunce! Co víc si přát? Okamžitě jsem popadl foťák a šel udělat pár fotek. A protože Aston Martin jsme bohužel neměli a s Peugeotu by to nebylo úplně ono, rozhodli jsme se pro alternativu – napodobení filmové scény bez auta, jen s ikonickým Bondovským pohledem do krajiny. Fanda se ujal role agenta 007, já fotil – a výsledek? Parádní atmosféra, která na tom místě opravdu funguje.
Three Sisters Viewpoint – kde není místo, tam není zastávka
Po skvělém zážitku v Glen Etive jsme se vydali dál směrem na Three Sisters Viewpoint, jednu z nejznámějších vyhlídek v Glencoe. Jenže realita byla neúprosná – všechna parkoviště byla plná a s autem nebylo kde zastavit. Takže jsme si tenhle bod nechali jako „možná někdy příště“.
Castle Stalker a Dunstaffnage Castle – náhradní plán místo Three Sisters
První zastávkou byl Castle Stalker, krásně zachovalý hrad stojící na malém ostrůvku v zátoce Loch Laich. Výhled z vyhlídky byl sice pořád pěkný, ale co si budeme – odliv dost narušil celkovou atmosféru. Místo dramatického hradu obklopeného vodou jsme koukali spíš na bahnitou plochu a kameny, takže pohlednice z toho úplně nebyla. Ale i tak mělo místo svoje kouzlo, jen jsme si museli trochu představovat, jak by to vypadalo za přílivu.
Dál jsme pokračovali k Dunstaffnage Castle and Chapel, který leží poblíž města Oban. Tady se situace s vodou opakovala – odliv byl opět v plném proudu, takže výhled na moře nebyl úplně mořský. I tak se ale jednalo o místo s dlouhou historií a procházka kolem hradu a přilehlé kaple byla skvělá změna po celém dni v autě.
Po těchto zastávkách už toho na nás bylo docela dost, takže jsme navigaci nasměrovali směr ubytování v The Onich Hotel, kde už na nás čekala horká sprcha, postel a vstřebávání všech zážitků z prvního dne.
První ubytování – The Onich Hotel
Když jsme dorazili do hotelu, nejvíc jsme se těšili na horkou sprchu a postel. Výhled? No… žádný. Okno vedlo rovnou na silnici, takže žádné romantické jezero nebo hory, ale to nám bylo v tu chvíli úplně jedno. Důležité bylo jen jediné – nabrat síly na další den, protože Skotsko na nás teprve čekalo v plné síle.
Shrnutí dne 1:
✅ Let do Glasgow v pohodě (a poprvé bez testu na drogy!)
✅ První boj se skotským přízvukem v autopůjčovně
✅ Jízda vlevo – první kruhové objezdy a souboje s kamiony
✅ Loch Lomond – krásné, ale ledová voda nás dostala
✅ Skyfall scéna – dokonalé načasování se sluncem
✅ Three Sisters? Bez šance na parkování
✅ Ubytko – žádný luxus, ale postel = záchrana
Den 2 – Od viaduktu Glenfinnan na Isle of Skye (2. 3.)
Ráno v The Onich Hotel začalo pohledem na jezero Loch Linnhe, které si pro nás připravilo zajímavý kontrast – na jedné straně jezera pochmurné šedé mraky, na druhé se skrz ně snažilo prodrat slunce. Po krátké ranní kochačce jsme zamířili do místního Coopu, protože jsem při rezervaci hotelu jaksi zapomněl na snídani, ale aspoň jsme si při té příležitosti mohli koupit nějaké místní dobroty na cestu, jako například chipsy s příchutí octu, které jsou ve Skotsku dost populární.
Glenfinnan Viaduct – vlak nikde, ale i tak to stálo za to
Naše první zastávka byla na místě, které zná snad každý fanoušek Harryho Pottera – Glenfinnan Viaduct. Celkem jsme se těšili, že uvidíme slavný parní vlak, jak přejíždí přes viadukt, ale už cestou jsem začal mít podezření, že máme smůlu. Železnice vedoucí podle cesty byla místy rozebraná, což nebylo úplně dobré znamení.
Po příjezdu na parkoviště, kde už pár aut stálo, jsme se vydali po cestičce směrem k viaduktu. Hned jsme ale narazili na buňkoviště a ceduli informující o zákazu létání s drony kvůli dělníkům pracujícím na opravě mostu. Když jsme dorazili blíž, viděli jsme, že na obloucích viaduktu jsou zavěšené plošiny a dělníci provádějí opravy – takže bylo jasné, že vlak opravdu nepojede.
I tak byla stavba samotná úchvatná, a tak jsme se rozhodli vylézt kousek na kopec s výhledem na viadukt a okolní krajinu včetně blízkého Loch Shiel. Opět jsme měli štěstí – vysvitlo slunce, takže jsme toho využili k focení a natáčení videa BTS. Jenže když jsem plánoval natáčení, říkal jsem si „hlavně někde neuklouzni“… no, a nebyl jsem k tomu daleko. Naštěstí to jen trochu ujelo, takže to skončilo bez pádu.
Fort William a soustava zdymadel Neptune’s Staircase
Z Glenfinnanu jsme pokračovali do Fort Williamu, kde jsem chtěl najít soustavu zdymadel Neptune’s Staircase. Jenže když jsem ji hledal na mapě, nemohl jsem ji najít. Nakonec jsme ji zahlédli až přímo při průjezdu městečkem a podařilo se nám najít místo na zaparkování, odkud to bylo jen kousek pěšky. Po krátké procházce a podívané na impozantní zdymadla jsme pokračovali dál.
Historické zastávky – Invergarry Castle a St. Dubhthac’s Church
Cestou k dalšímu ikonickému místu, hradu Eilean Donan Castle, jsme si udělali dvě krátké zastávky.
První byla u Invergarry Castle, tajemného místa s dlouhou historií. Rozpadlé zdi, atmosféra starých časů a naprostý klid – jen my a hrad, což ještě víc podtrhlo ten skotský mystický vibe.
Druhou zastávkou byl St. Dubhthac’s Church, další místo s nádherným historickým nádechem. Starý kostel na pobřeží měl své kouzlo a bylo fajn se na chvíli jen tak zastavit a nasát atmosféru.
Eilean Donan Castle – zase ten odliv!
Po příjezdu k Eilean Donan Castle, jednomu z nejikoničtějších skotských hradů, nás čekalo další menší zklamání – tradiční odlivová smůla pokračovala. Namísto romantického hradu obklopeného vodou jsme viděli spíš bahnitou plochu a kameny.
Samozřejmě jsem si fotku udělal, ale už cestou zpátky mi to začalo hlodat v hlavě. Tohle přece není ono! Místo Photoshopových úprav jsem se rozhodl zjistit, jak to s přílivem a odlivem funguje, a dát si za úkol se sem vrátit ve správný čas – ale o tom až za pár dní.
Přesun na Isle of Skye, projížďka Portree a silný vítr u Lealt Falls
Následoval další přesun – tentokrát na Isle of Skye, kde jsme měli zamluvené ubytování v Portree. Nejprve jsme ale městečkem jen projeli, protože jsme si chtěli ještě udělat zastávku u Lealt Falls, které jsou kousek severně od Portree.
Plán byl sejít dolů k vodopádu, jenže… vítr měl trochu jiné plány. Po příjezdu na místo foukal tak silně od oceánu, že jsme se raději rozhodli zůstat jen na vrcholu útesu. Nechtěli jsme riskovat, že nás to sfoukne dolů. Stejný názor měli i další dva turisté, co jsme tam potkali – jedna z nich byla slečna, kterou jsme už viděli na předchozím ubytování. Chvíli jsme prohodili pár slov, popřáli si třeba zase někdy na viděnou a pak už zamířili zpět do Portree, kde nás čekalo ubytování.
Ubytování v Portree – Coolin View Guest House a doporučení od ChatGPT
Večer jsme dorazili do Coolin View Guest House, malého domku s několika pokoji a self check-inem. Po rychlém zabydlení jsme se vydali na jídlo – a tady přichází vstup umělé inteligence do hry.
Na doporučení od ChatGPT jsme zamířili do restaurace Dulse and Brose. Oba jsme si dali místní specialitu, jejíž název už přesně nevíme, ale bylo to něco jako:
🥩 Dva plátky masa s bramborem a batáty,
🥗 Místní salát a květák,
🥖 Kousek speciálního místního pečiva.
K tomu jsme si dali místní pivo – nebylo špatné, ale stále se mají co učit. Po jídle už nás čekala jen lehce deštěm doprovázená cesta zpátky na ubytování a zasloužený odpočinek před dalším dnem plným skotských dobrodružství.
Shrnutí dne 2:
✅ Glenfinnan Viaduct – krásné, ale vlak nikde kvůli opravám
✅ Neptune’s Staircase – soustava zdymadel u Fort Williamu
✅ Invergarry Castle a St. Dubhthac’s Church – tajemné historické zastávky
✅ Eilean Donan Castle – zase ten odliv!
✅ Lealt Falls – vítr tak silný, že jsme raději zůstali nahoře
✅ První den na Isle of Skye – skvělé jídlo na doporučení ChatGPT
Den 3 – Ostrov Skye, Neist Point a přesun k Loch Ness (3. 3.)
Den jsme začali, jak už se stalo tradicí, snídaní ala Coop. Po rychlém doplnění zásob jsme byli připraveni pokračovat v objevování krás ostrova Skye.
Kilt Rock & Mealt Falls – vodopád přímo do oceánu
První zastávkou bylo ikonické místo, kde vodopád padá přímo do oceánu – Kilt Rock & Mealt Falls. A musím říct, že to byla naprosto úchvatná podívaná. Když k tomu přičteme silný vítr, který nás tam doslova „držel za ruce“, zážitek byl ještě intenzivnější. Pobřeží ostrova Skye nás oba naprosto pohltilo – ta divoká, nespoutaná příroda a dramatická krajina mají neskutečné kouzlo.
Když jsme se značně vyfoukaní vrátili zpátky k autu, bylo jasné, že tohle místo se nám vryje do paměti.
Trumpan Church – historie stále živá
Další zastávkou byl Trumpan Church, zřícenina historického kostela, která měla neuvěřitelně silnou atmosféru. Nejvíc mě ohromilo, že i když je místo plné starých historických náhrobků, stále se tu objevují nové hroby. To znamená, že hřbitov se i dnes využívá, není to jen „zakonzervovaná“ historická památka. Tohle místo opravdu žije svou historií dál, což mě docela dost zasáhlo.
Dunvegan Castle & Gardens – další zavřený hrad
Další zastávka – Dunvegan Castle & Gardens – a opět klasika: zavřeno. To už se stávalo takovým nechtěným pravidlem, protože většina skotských hradů v této době buď procházela rekonstrukcí, nebo se připravovala na zahájení turistické sezóny.
Aspoň jsme si ho mohli prohlédnout z dálky, ale tím pádem máme další důvod se sem někdy vrátit. Otázka je kdy, protože mám radši místa bez davů, což v hlavní sezóně asi úplně nehrozí. Ale jak se říká – nikdy neříkej nikdy.
Neist Point a boj s větrem u majáku
Jedním z hlavních cílů na Skye byl Neist Point a jeho slavný maják. A jak už začínalo být naším ostrovním zvykem – pořádně tam fučelo. Bojovat s větrem a snažit se přitom udržet foťák stabilní byla pořádná výzva, ale myslím, že se mi nakonec povedlo udělat pár zajímavých fotek. Tohle místo má fakt neskutečnou atmosféru – stojíte na útesech, kolem vás jen vítr, vlny a otevřený Atlantik.
Zpátky na pevninu – zastávka u palírny Talisker
Po neskutečné podívané na Neist Point jsme se vydali zpátky na pevninu. Cestou jsme si ještě udělali rychlou zastávku u palírny Talisker, ale tentokrát jen na pohled zvenku – žádná degustace, protože nás čekal dlouhý přesun směrem k Loch Ness.
Cíl: Loch Ness a ubytování přímo na břehu jezera
Po opuštění ostrova Skye nás čekala delší cesta k dalšímu legendárnímu místu – jezeru Loch Ness.
Cestou jsme se ještě zastavili na vyhlídce na Urquhart Castle, jeden z nejznámějších skotských hradů přímo u Loch Ness. Výhled byl parádní, i když už se pomalu začínalo stmívat.
Po posledním dnešním zastavení už jsme zamířili přímo na ubytování – Loch Ness Clansman Hotel, kde jsme tentokrát měli dokonce v ceně i snídani – ale o tom až v dalším dni.
Shrnutí dne 3:
✅ Kilt Rock & Mealt Falls – úchvatná podívaná s větrem v zádech
✅ Trumpan Church – historie, která stále žije
✅ Dunvegan Castle? Opět zavřeno!
✅ Neist Point – boží scenérie a vítr, který vás sfoukne z útesu
✅ Palírna Talisker – jen rychlý pohled, ale aspoň jsme ji viděli
✅ Přejezd k Loch Ness – večerní výhled na Urquhart Castle
✅ Ubytování přímo na břehu Loch Ness
Den 4 – Cesta na sever, whisky, zříceniny a pokus o polární záři (4. 3.)
Ráno jsme začali snídaní s výhledem na Loch Ness, což byl docela fajn start do dne. Objednali jsme si „Full Scottish Breakfast“, která byla vydatná a sytá, doplněná o cappuccino. Po snídani nás ale čekal pořádný přejezd – dlouhá cesta na sever Skotska, až na dohled Orkney.
Po naložení věcí do auta jsme si ještě skočili podívat na sochu Lochnesky, která stála před hotelem, a pak jsme si to namířili do městečka Kilmore. Oba jsme začínali pociťovat první náznaky nemoci, takže bylo potřeba doplnit vitamíny a něco proti kašli v místní lékárně. Rovnou jsme ještě zavítali do Coopu a nakoupili zásoby na cestu – klasika, chipsy a další dobroty na dlouhý přejezd.
The Glenmorangie Distillery – jedna z největších palíren na světě
Když jsme měli všechno potřebné, mohli jsme konečně vyrazit na sever. První větší zastávkou byla The Glenmorangie Distillery, jedna z největších palíren whisky na světě.
Na místě jsme zjistili pár zajímavostí:
1. Glenmorangie má nejvyšší destilační kotle ve Skotsku – a tím pádem vytváří velmi jemnou a lehkou whisky.
2. Tahle palírna funguje už od roku 1843, takže historie tu dýchá z každého rohu.
3. Je to jedna z nejznámějších skotských whisky značek na světě, exportují ji do desítek zemí.
Prošli jsme si areál a pak pokračovali dál na sever.
Dunrobin Castle & Gardens – krásný hrad, ale opět zavřený
Další zastávkou byl Dunrobin Castle & Gardens, který vypadá jako něco z pohádky – elegantní věžičky, krásné zahrady a skvělá poloha přímo u moře.
Jenže, jak už se stalo pravidlem na naší cestě, hrad byl zavřený. Alespoň jsme se podívali do zahrad, kde už zaměstnanci pracovali na jejich údržbě a přípravách na novou turistickou sezónu. Aspoň víme, že až někdy pojedeme do Skotska mimo zimní období, máme se na co těšit.
Po nabažení se pohledů na tenhle krásný hrad jsme se vydali dál na sever.
Castle Sinclair Girnigoe – divoké moře a útesy
Další zastávkou byla zřícenina Castle Sinclair Girnigoe, místo jako vystřižené z fantasy filmu. Hrad se nachází přímo na útesech, kde ho neúnavně bičuje Severní moře.
Samozřejmě opět foukalo jak blázen, a když jsme se začali vracet k autu, začalo i pršet. Ale ještě předtím se nám podařilo sejít na kamenitou pláž v malé zátoce poblíž hradu. A musím říct, že tam šel opravdu respekt – obrovské vlny se rozbíjely o útesy a zvuk moře byl neskutečně intenzivní.
Po návratu k autu už zbývalo jen dorazit na ubytování a dát si něco dobrého k večeři.
Seaview Hotel – zmatený check-in a lovecké menu
Na dnešní noc jsme měli rezervovaný Seaview Hotel. Po příjezdu nás ale čekal trochu zmatený check-in – paní majitelka po mně chtěla zaplatit za ubytování, i když už bylo předem uhrazené. Po chvíli vzájemného nepochopení se to ale nakonec vyjasnilo a bylo vyhráno… nebo ne?
Další problém přišel s hledáním pokoje. V popisu to nebylo úplně jasné a my jsme tak trochu bloudili po budově. Nakonec nás majitelka odchytila a zavedla nás na správné místo, což bylo v úplně jiné budově přes cestu – něco, co by nás asi úplně nenapadlo hledat.
Večeři jsme měli od 19:30 rezervovanou v hotelové restauraci. Já jsem šel na klasiku – Fish and Chips, zatímco Fanda si objednal jídlo, u kterého jsme podle názvu neměli absolutně tušení, co to vlastně bude. Nakonec to byl jelení guláš – a podle Fandy rozhodně dobrá volba.
Ztracené AirPody – panika a šťastný konec
Po večeři a návratu na pokoj se Fanda začal podezřele vrtět, až nakonec pronesl větu, která nikdy nevěstí nic dobrého:
„Hele… já nemůžu najít svoje AirPody.“
Následoval klasický scénář totálního hledání – pokoje, batohy, kufry, auto… prostě všude. Nikde nic.
V tu chvíli mě napadlo, že by mohly zůstat na předchozím ubytování, tedy v Loch Ness Clansman Hotelu. Takže jsem jim hned napsal s dotazem, jestli se tam při úklidu pokoje nenašly AirPody.
Už si úplně nevzpomínám, jestli odpověď přišla ještě ten večer, nebo až další den, ale každopádně z hotelu napsali, že je našli a můžeme si je vyzvednout na recepci. Naštěstí jsme měli cestu zpátky kolem Loch Ness, takže nebyl problém se tam zastavit.
Fanda si viditelně oddychl, a já měl zase další důkaz, že někdy se vyplatí na poslední chvíli zkontrolovat, jestli člověk něco nezapomněl.
Neúspěšná mise: Polární záře
Po večeři jsme se přesunuli na pokoj a nastal menší boj s Wi-Fi. Nejenže se nám ani jednomu nepodařilo připojit, ale doteď vlastně nevíme, kde byla chyba. Nakonec to vyřešilo mobilní připojení, i když v mém případě chytalo signál jen v okně, takže jsem si tam položil telefon a vytvořil hotspot pro notebook.
Fanda mezitím sepisoval něco do práce, zatímco já zpracovával fotky a videa z celého dne. Po práci přišlo naše dovolenková večerní klasika – Blicherberry.
Mezitím jsem se bavil s ChatGPT o polární záři a nakonec jsem si stáhl aplikaci na její sledování. Okolo 22:30 mi vyskočilo upozornění, že je šance vidět polární záři. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem si řekl: „Musím to zkusit!“
Fanda? Ten měl jasno: „Já to jistím z postele.“
Hned jak jsem vyšel ven, bylo mi jasné, že tahle mise nemá šanci na úspěch. Pršelo a foukalo. Ale i tak jsem se vydal na vyhlédnuté místo – konečný výsledek? Otestování voděodolnosti mé bundy a kalhot.
Po návratu na pokoj jsem to vylíčil Fandovi a oba jsme se tomu pořádně zasmáli. Pak už nezbývalo nic jiného než zalézt do postele a nabrat síly na další den.
Shrnutí dne 4:
✅ Snídaně s výhledem na Loch Ness – skotská klasika
✅ The Glenmorangie Distillery – vysoké kotle a top whisky
✅ Dunrobin Castle – nádherný, ale klasicky zavřený
✅ Castle Sinclair Girnigoe – vlny, útesy a respekt z moře
✅ Seaview Hotel – check-in zmatení a lovecké menu
✅ Polární záře? Spíš test nepromokavosti oblečení.
Den 5 – Nejsevernější Skotsko, útesy, majáky a kontejnerové ubytování (5. 3.)
Ráno jsme si dali snídani v Seaview Hotelu, ale tentokrát ne tak sytou jako den předtím – rozhodli jsme se nevzít full Scottish breakfast, což se ukázalo jako chyba. Po snídani jsme nasedli do auta, doplnili zásoby a vyrazili na pokračování roadtripu směrem k úplnému severu Skotska.
John o’ Groats – ikonická značka na konci světa
První zastávkou byl slavný John o’ Groats Signpost, jedno z nejznámějších míst v severním Skotsku. Klasická turistická fotka s cedulí, pohled na Orkneje v dálce, a jeli jsme dál. Tohle místo je sice ikonické, ale jinak není moc co vidět, takže jsme se dlouho nezdrželi.
The Castle & Gardens of Mey – královské letní sídlo
Další zastávkou měl být The Castle & Gardens of Mey, krásné panství na severním pobřeží Skotska. Po příjezdu jsme ale zjistili, že se sem vůbec nedostaneme – hrad je soukromý a není běžně přístupný veřejnosti. Tentokrát to nebylo kvůli rekonstrukci, ale proto, že jde o majetek královské rodiny.
Něco málo z historie:
1. Původně se jmenoval Barrogill Castle a byl postaven mezi 1566 a 1572 George Sinclairem, 4. hrabětem z Caithness.
2. V 19. století prošel přestavbou ve stylu Tudor Gothic, kterou vedl architekt William Burn.
3. V roce 1952 ho koupila královna matka (Queen Elizabeth, The Queen Mother), která se do něj zamilovala a nechala ho zrekonstruovat.
Současné využití:
1. Po její smrti přešel hrad do správy The Queen Elizabeth Castle of Mey Trust, ale stále ho využívá britská královská rodina.
2. Král Karel III. (King Charles III.) a královna Camilla zde každé léto tráví několik týdnů, obvykle koncem července a začátkem srpna.
3. V období květen–září je hrad ve vybraných termínech přístupný veřejnosti, pokud v něm zrovna nepobývá královská rodina.
I když jsme se dovnitř nedostali, bylo zajímavé vidět místo, které má tak hlubokou vazbu na britskou monarchii. Po rychlém pohledu přes brány jsme otočili auto a pokračovali dál.
Duncansby Head & Duncansby Stacks – nejsevernější divočina Skotska
Místo, kde jsem už předchozí noc doufal v polární záři, jsme tentokrát navštívili za denního světla – Duncansby Head Lighthouse a přilehlé skalní útesy Duncansby Stacks.
Tahle scenérie mě naprosto uchvátila – dramatické skály tyčící se z oceánu, vítr jak blázen a divoké vlny. Dokonce jsme chvíli hledali na mapách, jestli nevede nějaká cesta dolů na pláž, ale nic jsme nenašli. A asi dobře – nebýt toho větru, stojím tam doteď a jen zírám.
Po delší době jsme se s těžkým srdcem odtrhli a vrátili zpátky k autu.
Whaligoe Steps – 330 schodů do historie
Cesta na jih znamenala další zastávku u jednoho z nejzajímavějších rybářských přístavů ve Skotsku – Whaligoe Steps. 330 schodů vytesaných do útesu vede k historickému přístavu, kde kdysi rybáři tahali úlovky nahoru ručně.
Po krátké debatě, jestli se nám chce dolů, jsme se nakonec rozhodli to dát – a stálo to za to! Dolů to bylo parádní, cesta nahoru už o něco míň, ale ve srovnání s tím, že bychom na zádech místo foťáku měli síť plnou ryb, to bylo nic.
Dunbeath Castle – soukromý klenot s výhledem
Po vyšplhání zpět k autu jsme se chvíli rozmýšleli, kam dál – tahle část cesty už nebyla úplně naplánovaná. Po krátkém googlení mě zaujal Dunbeath Castle, který jsem rozhodně chtěl vidět.
Fun fact:
1. Dunbeath Castle je soukromé sídlo, které bylo postavené už ve 13. století a později přestavěno v 17. století do dnešní podoby.
2. Leží na útesu nad mořem, takže je extrémně fotogenické, ale protože je v soukromém vlastnictví, nelze se k němu dostat.
3. Je obklopen pečlivě udržovanými zahradami, které ale také nejsou veřejně přístupné.
Po chvíli chatování s ChatGPT jsem se dopátral místa, odkud by mohl být na hrad dobrý výhled. Po příjezdu jsem vyběhl ven s foťákem, udělal pár fotek a jelo se dál.
Tarbat Ness Lighthouse – krásné místo a první adrenalin dne
Další zastávkou byl Tarbat Ness Lighthouse, jeden z nejhezčích majáků na naší cestě. Opět jsme tam byli skoro sami, takže jsme si místo mohli v klidu vychutnat.
Po procházce k majáku a po útesech pod ním jsem dostal geniální nápad – vrátit se k autu jinou cestou, podél pobřeží. Na mapě to vypadalo jako fajn pěšina, jenže… po pár metrech zmizela a zůstalo jen extrémně pichlavé křoví.
Jako správní dobrodruzi jsme se tím samozřejmě prodírali dál a narazili jsme na malou jeskyni. No a co jiného udělat, než se pokusit dostat dovnitř?
Problém?
🛑 Poslední kámen, na který jsem stoupl, byl kluzký jak led.
🛑 Nejprve mi začala ujíždět jedna noha, pak druhá.
🛑 Reálně hrozilo, že dokloužu až do vody.
Naštěstí jsem se zázrakem dokázal zachytit a dostat zpátky do bezpečí – ale příště možná radši přemýšlet předem.
Po tomhle menším adrenalinovém zážitku jsme pokračovali podél pobřeží až k lavičce, odkud byl parádní výhled na maják a oceán.S pocitem vítězství nad osudem jsme se vydali zpět k autu a zamířili na dnešní ubytování.
GlamNess – luxus v lodním kontejneru
Na noc jsme měli netradiční ubytování – GlamNess Contactless Shipping Containers. Cestou jsme se ještě stavili v Tescu, protože tady nebyla možnost večeře ani snídaně.
Musím říct, že ubytování bylo fakt super:
1. Lodní kontejner přestavěný na mini apartmán.
2. Malá pohovka, základní kuchyň, postel a koupelna se sprchou a WC.
3. Útulné, z venku moderní – vevnitř spíše laciné a dost netradiční.
Po dlouhém dni plném zážitků už nezbývalo než dát sprchu, něco sníst a padnout do postele.
Shrnutí dne 5:
✅ John o’ Groats – klasická fotka na konci světa
✅ Duncansby Stacks – úžasná scenérie a vítr, co vás skoro sfoukne
✅ Whaligoe Steps – 330 schodů, co fakt stály za to
✅ Dunbeath Castle – tajemné sídlo na útesech
✅ Tarbat Ness Lighthouse – krásný maják a téměř koupel v moři
✅ Lodní kontejner jako ubytování? Luxus!
Den 6 – Návrat k Eilean Donan, vodopády a poslední noc v Highlands (6. 3.)
Ráno jsme si po snídani už tradičně naložili věci do auta a vyrazili dál na cestu. První zastávkou byl opět Loch Ness Clansman Hotel, kam jsme se vrátili, aby si Fanda vyzvedl své ztracené AirPody.Po příjezdu na místo byl hotel stále jakoby zavřený, což bylo poznat hlavně na přicházejících zaměstnancích, které jsem si matně pamatoval z doby našeho pobytu. Fanda se mezitím vydal na recepci, odkud mi po chvíli napsal, že to chvíli potrvá, protože musí počkat na zaměstnance, který AirPody má u sebe.
Plánování fotky u Eilean Donan – konečně s vodou!
Během čekání jsem se pustil do hlubšího hledání informací o přílivu a odlivu. Narazil jsem na aplikaci s detailními informacemi, která se zdála velmi důvěryhodná. A k mé radosti mi ukázala, že maximální hladina u Eilean Donan Castle bude v 11:37.
Navigace nám ukazovala čas příjezdu na 12:05, což bylo perfektní načasování – konečně budu mít fotku hradu s vodou a ne s bahnitým dnem!
Mezitím se vrátil Fanda s AirPody, které měl konečně zpět, a přihodil k tomu i historku:
„Nabízeli mi kafe, čaj nebo dokonce snídani zdarma. Vzal jsem si to kafe… Ale bylo tak hrozné, že skončilo v prvním koši, co jsme potkali.“
S touto zkušeností jsme nasedli do auta a vyrazili zpátky k Eilean Donan Castle.
Eilean Donan Castle – konečně fotka s vodou!
Po příjezdu na parkoviště kousek od hradu jsem okamžitě hledal nejlepší místo na fotku. Obloha byla zatažená, foukal poměrně silný vítr a celkově panovala dost pochmurná atmosféra, což ale paradoxně jen podtrhovalo skotský vibe celého místa.
Podle mého tide trackeru měla být maximální hladina v 11:37, ale protože jsme dorazili až ve 12:05, začínal už místy odliv. A není se čemu divit – minimální hladina vody bývá okolo 1,14 m a maximální dosahuje až 4,81 m, a to během pouhých 5 hodin!
I tak se ale podařilo zachytit fotku s vodou, což bylo přesně to, kvůli čemu jsme se sem vraceli.
Po pár fotkách jsme se vrátili zpátky k autu a začali přemýšlet, kam se vydáme dál. Do oka nám padl Steall Waterfall, který vypadal jako krásné místo na krátkou túru.
Steall Waterfall – nečekaně dlouhá cesta k vodopádu
Cesta k Steall Waterfall vedla do údolí, kde bylo parkoviště pěkně schované. Odtamtud jsme se vydali pěšky směrem k vodopádu.
Jenže čím déle jsme šli, tím divnější mi to začínalo být – cesta stoupala a vedla lesem, přitom to na mapě vypadalo, že vodopád je docela blízko. Nakonec jsme ho zahlédli v dálce, ale bylo jasné, že tohle bude delší trek, než jsme čekali.
Vzhledem k naší připravenosti (spíš nepřipravenosti) jsme si to nechali na jindy a spokojili se s několika menšími vodopády, které jsme po cestě potkali. Po klasické sérii fotek jsme se vrátili k autu a zamířili na oběd do Fort Williamu.
Fort William – oběd, co měl být jinak, ale byl dobrý
Cestou jsme si plnými doušky užívali okolní přírodu. Po příjezdu do Fort Williamu jsme zaparkovali kousek od náměstí a zamířili do předem vyhlédnuté restaurace.
K obědu jsme si objednali:
Já – filet z mořského vlka s hranolkami
Fanda – lososa s hranolkami
Jídlo bylo tak dobré, že jsem si ani nevšiml, že mi objednávku donesli špatně. Měl jsem dostat dvě filety, ale dostal jsem jen jednu – větší než normálně.
Až paní servírka mě na to upozornila se slovy:
„Měl jste dostat dvě filety, ale tahle je větší, takže vám dáme slevu.“
Poděkoval jsem, zaplatili jsme a vyrazili zpátky k autu.
Three Sisters Viewpoint – konečně zastávka
Po obědě jsme nasměrovali auto blíže ke Glasgow a cestou jsme napravili předchozí nezdar s Three Sisters Viewpoint. Tentokrát se nám podařilo zaparkovat, udělat krátkou zastávku a konečně si tohle ikonické místo užít.
Tarbet Hotel – poslední noc v Highlands
Na dnešní noc jsme měli rezervované ubytování u Loch Lomond – Tarbet Hotel. Po check-inu jsme si zašli do hotelové restaurace na večeři.
Já jsem si klasicky dal Fish and Chips, ale tentokrát s Guinnessem místo místního piva. Fanda se původně rozhodl pro neperlivou vodu, ale když mu servírka začala nabízet vodu z kohoutku, rychle změnil názor a dal si radši Colu. Servírka se ho snažila přesvědčit, že voda z kohoutku je skvělá, ale Fanda už měl jasno.
Po večeři jsme se vrátili na pokoj, kde jsme si odpočinuli po dalším dlouhém dni plném zážitků.
Shrnutí dne 6:
✅ Fanda zpátky se svými AirPody (a nechutným kafem zdarma)
✅ Eilean Donan Castle – konečně fotka s vodou!
✅ Steall Waterfall – delší trek, než jsme čekali, tak snad příště
✅ Fort William – výborný oběd se slevou za chybějící filet
✅ Three Sisters Viewpoint – napravena neuskutečněná zastávka z prvního dne
✅ Tarbet Hotel – poslední noc v Highlands, Fish & Chips a vtipná objednávka vody
Den 7 – Poslední skotská dobrodružství a návrat do Glasgow (7. 3.)
Dnes nás čekala pravděpodobně poslední snídaně ve Skotsku, takže jak jinak se rozloučit než full Scottish breakfast? Po pořádné porci energie následoval check-out, ale než jsme vyrazili dál, užili jsme si poslední ranní pohled na Loch Lomond, tentokrát se sluncem v plné síle.
Blairskaith Linn – boj s blátem a focení vodopádu
Naší první zastávkou byl Blairskaith Linn, malebný vodopád schovaný v lesích. Cesta k němu byla docela zajímavá, protože po příjezdu na místo nás překvapilo plné parkoviště. Naštěstí právě odjíždělo jedno auto, takže jsme měli štěstí na místo.
Samotná cesta k vodopádu nebyla vůbec jednoduchá – místy hrozilo uklouznutí a parádní vyválení se v bahně. Fanda byl od toho jen kousek, ale nakonec jsme se ve zdraví dostali dolů až k vodopádu.
Tam už jsem mohl rozjet kouzlení s foťákem a dlouhou expozicí, abych zachytil efekt rozmazané tekoucí vody. Po několika minutách focení jsem byl spokojený s výsledkem, takže nastal čas na boj s bahnitým kopcem cestou zpátky. Naštěstí jsme to zvládli v relativní čistotě, jen boty potřebovaly trochu otřít do trávy.
Falkirk Wheel – technický unikát v akci
Další zastávkou bylo Falkirk Wheel, jedinečný rotační lodní výtah, který propojuje Forth & Clyde Canal s Union Canal.
Zajímavosti o Falkirk Wheel:
1. Jediný rotační lodní výtah na světě, otevřený v roce 2002.
2. Nahrazuje původní 11 zdymadel, kterými lodě překonávaly výškový rozdíl 24 metrů.
3. Pohyb lodního výtahu trvá jen 5 minut a díky důmyslné konstrukci spotřebuje minimum energie – údajně stejně jako uvaření tří hrnků čaje!
Měli jsme štěstí na perfektní načasování, protože výtah byl právě v pohybu, takže jsme mohli sledovat, jak přepravuje lodě nahoru a dolů. Fakt impozantní podívaná!
Forth Bridge – mostní legenda a navigační fail
Další na řadě byl legendární Forth Bridge, ikonický železniční most přes úžinu River Forth.
Zajímavosti o Forth Bridge:
1. Otevřen v roce 1890, tehdy to byl nejdelší konzolový most na světě.
2. 1,6 km dlouhý, 110 metrů vysoký, stále patří k technickým divům světa.
3. V roce 2015 se stal UNESCO památkou.
Tady ale přišla menší komplikace – od Falkirk Wheel jsem z ničeho nic neměl signál a offline mapy se rozhodly, že mi taky nepomůžou. Takže jsem dál navigoval víceméně naslepo.
Nakonec jsem našel nějaký viewpoint, kam jsme vyrazili. Jenže čím blíž jsme byli, tím víc mi bylo jasné, že něco nesedí. Nebyl problém terén, ale ta ulička, do které mě navigace posílala, byla tak úzká, že bych tam sotva projel i se Smartem.
Nakonec se nám podařilo najít lepší parkovací místo kousek dál, kde byl Forth Bridge doslova na dosah ruky. Jak už je naším zvykem, zase jsme vychytali odliv, ale i tak to byla super podívaná. Po pár fotkách jsme se přesunuli do kavárny poblíž, kde jsme si dali malé občerstvení s výhledem na most.
Balvaird Castle – návrat ke starým vzpomínkám
Při přemýšlení, kam se ještě podívat, jsem si vzpomněl na Balvaird Castle, který jsme navštívili před třemi lety s rodiči a bráchou, když jsme byli ve Skotsku naposled.
Zajímavosti o Balvaird Castle:
1. Postaven v 15. století, sloužil jako sídlo rodu Murrayů z Tullibardine.
2. Patří mezi klasické skotské věžové hrady a je dobře zachovalý, i když přístupný pouze exteriér.
3. Nachází se na kopci s krásným výhledem na okolní krajinu.
Po krátké zastávce jsme se naposledy pokochali skotskou historií a vyrazili směrem na Glasgow, kde už nás čekalo vrácení auta.
Návrat do Glasgow – vrácení auta a boj s navigací
Po příjezdu na letiště v Glasgow jsme zamířili k autopůjčovně a vrátili naše věrné auto, které nás celý týden spolehlivě vozilo. Vše proběhlo bez problémů, ale tím to samozřejmě neskončilo.
Teď přišel další level hry – najít hotel. A jak jinak než opět se zmatenou navigací. Google mapy i Mapy.cz nás hnaly po silnici, i když jsme měli nastavenou navigaci pro pěší.
Po menším bloudění, kdy jsme přecházeli sem a tam, jsme nakonec hotel zdárně našli, ubytovali se a mohli konečně odpočinout před zpátečním letem.
Zpátky domů – konec dobrodružství
Ráno už nás čekal jen let zpátky do Wroclawi a následně cesta domů do Náchoda. Tím jsme naše skotské dobrodružství oficiálně uzavřeli – plní zážitků, skvělých vzpomínek a hlavně spousty fotek a videí, ke kterým se ještě určitě budeme vracet.
Shrnutí dne 7:
✅ Blairskaith Linn – boj s bahnem a focení vodopádu
✅ Falkirk Wheel – fascinující technický unikát v pohybu
✅ Forth Bridge – UNESCO most na dosah ruky (a opět odliv)
✅ Balvaird Castle – návrat ke starým vzpomínkám
✅ Vrácení auta a hledání hotelu s navigací, která si dělala, co chtěla
✅ Let zpátky do Wroclawi a cesta domů
Shrnutí a pár závěrečných myšlenek
A tak skončilo naše skotské dobrodružství – týden plný dechberoucí krajiny, historických míst, silného větru, dobrodružných cest a nezapomenutelných zážitků.
Kdybych měl shrnout pár největších poznatků z cesty:
✅ Skotsko je nádherné – ať už jsou to hory v Glencoe, majáky na útesech nebo nekonečné louky a příroda tu má fakt sílu.
✅ Počasí? Připravte se na všechno! – za jeden den jsme zažili sluníčko, vítr, déšť i mlhu. Skotsko vás vždycky překvapí.
✅ Doprava vlevo? Pohoda, ale chce to čas – automat nám dost usnadnil život, ale na levostranný provoz si prostě musíte zvyknout.
✅ Odliv nás pronásledoval! – kdo chce fotky hradů obklopených vodou, doporučuju sledovat aplikace na příliv a odliv.
✅ Jídlo? No… řekněme, takové skotské.
Byl to týden plný zážitků, který bych si klidně zopakoval – třeba tentokrát v letní sezóně, kdy jsou hrady otevřené. Ale upřímně? Možná radši bez davů a s pořádnou bundou proti větru.
Pokud tě Skotsko láká, plánuješ podobnou cestu nebo tě zajímá něco konkrétního, klidně mi napiš – rád poradím nebo pokecám o cestování! 📩